Jdi na obsah Jdi na menu
 


KNIHA MRAVENCE

2. 3. 2017

KNIHA MRAVENCE

1. Bílí barbaři v Říši Inků
1492—1534

Přechod od středověku do novověku se vyznačuje portugalskými a špaňalskými zámořskými objevy, které vedly národy západní Evropy přes oceán. Odvážní mořeplavci dopluli na ostrovy v Atlantiku již v první polovině patnáctého století a v roce 1492 doplul Kryštof Kolumbus do Ameriky.  Uspořádal  celkem čtyři takové výpravy a založil první špaňalskou kolonii na ostrově Haiti. V roce 1500 doplul portugalský mořeplavec Cabral do Brazílie a v roce 1519 se Cortez vrhl do dobývání Mexika. Aztécký panovník Moctezuma II se po třech letech vzdal marného boje a Špaňalé ho zavraždili. Důslední křesťanští misionáři pak zničili celou tuto starou mexickou kulturu a prakticky zahladili veškeré její stopy. V roce 1531 vpadl dobyvatel Pizarro do Incké říše v dnešním Peru, právě zmítané občanskou válkou. V roce 1533 nechal uškrtit jejího zrazeného a polapeného vládce Atahualpu a po dalších třech letech války konečně zlomili lépe vyzbrojená špaňalská vojska poslední odpor mocné říše Inků. Dochovaly se nám jen malé pozůstatky po jejich vysoce rozvinuté kultuře, převážně v její architektuře, ale i v provázkovém písmu kipu a troše zlatých předmětů. Obyvatelstvo Incké říše, které dle dnešních odhadů čítalo před příjezdem Špaňalů kolem deseti milionů lidí, zdecimovaly dobyvatelské armády během několika málo let na tři miliony. Hodnota zlatých ingotů ze zlatých ornamentů, ukořistěných Špaňaly jen v Peru, se v dnešních penězích odhaduje na pět milliard dolarů.

Příchod bílých barbarů

Akakorská kronika dochovala vše, napsané v poctivém slově a jasným písmem. Mluvím však o tom v době, kdy se náš čas už krátí. Odhaluji knihu moudrosti a života mého lidu v duchu odkazu našich bohů, abych sdělil co bylo a bude, protože Ugha Mongulala stojí před záhubou. Stromy padají ve velkém a jejich kořeny umírají. Čím dál tím víc našich válečníků se kácí pod neviditelnými střelami bílých barbarů. Až k samotným rozvalinám Akakoru se vine nekonečná řeka krve lesy Veliké Řeky. Od chvíle, kdy bílý barbar vkročil do naší země, se mých lidí zmocňuje schlíplost a beznaděj, jak je psáno v Akakorské kronice:

Podivnou zprávu stopaři naši radě nejvyšší zvěstovali, o mužích vousatých, v lodicích obrovských, jež stožáry svými samé nebe brázdí, co tiché jak svit měsíční po hladině vod kloužou. O cizincích bílých novina k nám přišla, silných a mocných jak sami bohové. Praotcům našim prý se podobali a rada nejvyšší, s bohy na mysli své, z radosti velikých ohňů pálit dala a obětních všech darů bohům nabídla, co po době předlouhé konečně nazpět přišli. I zpráva to předobrá od úst k ústům spěla, od muže k muži, od kmene ke kmeni, a bubny slavnostní duněly krajem celým a dnem i nocí chladnou zprávu tu šířily. A oko všech, kdo klanu přináleží, radostí zvlhlo a štěstí slzami, neb proroctví dávné naplnění došlo a bohové k nám se opět vraceli.

Na začátku roku 12,013 (1532 n.l.) by ještě nikdo nepovažoval takové myšlenky za rouhání. Zdálo se, že se slib našich praotců naplňuje a že se po šesti tisících letech od jejich poslední návštěvy konečně vrátili, jak kdysi přislíbili. Tomu pak také odpovídalo obrovské nadšení vyvolených služebníků. Zdálo se, že se jim otevírá nový věk a s ním i návrat do dnů, kdy Ugha Mongulala vládly světu na sever, na jih, na západ i na východ od Akakoru. Jen kněží se neměli k všeobecným oslavám. Pochybovali o pravdivosti zpráv o návratu bohů přesto, že čas odpovídal jejich předpovědím.

Před dvanácti tisíci lety opustili naši praotcové Zemi a šest tisíc let už uplynulo od Lhasovy smrti. Avšak kněží, kteří znají vše a vidí i budoucnost, jimž nic nezůstane utajeno, viděli na obloze usudová znamení. Zpráva o návratu našich bývalých pánů se také brzy projevila být krutým omylem. Tito cizáci nepřijeli s dobrými úmysly, aby se s laskavostí bohů a s jejich moudrostí ujmuli vlády. Namísto štěstí a vnitřního pokoje přinesli slzy, bídu a krvavé násilí. Posedlí hrabivostí a šílení nenávistí zničili svět Inků, říši našeho sesterského národa. Kam se jen vrtli, tam vypalovali vesnice i města a vraždili všechny, kdo včas neutekli, muže, ženy i děti. Bílí barbaři, jak je dodnes nazýváme, odmítli odkaz našich praotců. Začali stavět chrámy pod znamením kříže a pro slávu svého boha, a jeho jménem povraždili miliony lidí, jak je zaznamenáno v kronice:  

I promluvili kněží naši takto:

Veliká hvězda směrem k Zemi spěchá
a matné světlo své nad hory prostírá,
i nad lesy starými a řekou převelikou,
jas mění sluneční, a jde i noci tmou.

 “Ó, běda nám, běda, lidu veškerému
neb znamení zkázy nám shůry zvěstuje.
Slunce žluté není, jasu ubývá mu,
jako krev rudé jest a ne jak bývalo.

Cizáci ukrutní k nám v míru nepřichází,
v praotců našich odkaz nevěří.
Myšlenky jejich páchnou krví naší,
v níž  celou říší, i lid náš utopí.”

Bídné časy, předpovězené našimi kněžími, postihly jako první Inky. Jejich říši nejdříve zachvátila občanská válka. Dva synové Huayana Capaca se pustili do soupeření o titul prince. V krvavé bitvě před branami Cuzca porazil mladší Atahualpa prvorozeného Huascara. Vítěz pak vtrhl se svou armádou do hlavního města a nastolil svou neomezenou hrůzovládu. Atahualpa by býval zničil i všechny odbojné pozůstatky válečníků svého nešťastného bratra, kdyby u břehů západního oceánu nezakotvili noví cizáci. Jen jejich příjezd mu odepřel konečného vítězství.

Těžké lodě se v tichosti připlížily po vodách oceánu až k pobřeží. Vylodili se z nich vousatí muži s mocnými zbraněmi a se zvířaty vzbuzujícími nesmírný údiv, rychlými a silnými jak vražedný skok jaguára. V jeden jedinný den se tito nezdolní, podlí protivníci postavili proti Atahualpovi a tím se mu dostalo krutých nepřátel, plných falše a záludnosti.

 

 

Zkáza říše Inků

Bílí barbaři dali najevo své skutečné záměry velice brzy po svém příjezdu. Oslněni bájným bohatstvím Cuzca, zahájili nelítostnou, dobyvačnou válku. Nejdříve vydrancovali města na pobřeží a obsadili jejich okolí, načež si podrobili zdejší vazalské kmeny Inků. Nato uspořádali válečné tažení přes pohoří And. V místě zvaném Catamarca, deset hodin pochodu od Cuzca, se střetli s armádou prince synů slunce, Atahualpy.

Váleční stopaři přinesli otřesné zvěsti. Jejich zprávy byly vskutku příšerné. Atahualpa musel draze zapalatit za svou povýšenost, když padl do léčky, kterou mu prohnaní a nečestní cizinci nastražili. Druhorozeného syna Huayana Capaca obelhali, polapili a spoutali, jeho válečníky pokosily zbraně bílých barbarů a jejich krev pokryla pláň šarlatem. Když bylo po všem, bylo jí na bitevním poli po kotníky. A bílí barbaři táhli dál a cestou do Cuzca vraždili a drancovali. Znásilňovali ženy, loupili zlato a neštítili se ani otevírat hroby a okrádat mrtvé. Zlé časy a zoufalství vstoupily do hor dříve tak mocného Atahualpy, prince synů slunce.

Můj lid se dozvěděl o neskutečné krutosti bílých barbarů od mnoha inckých uprchlíků. Vousatí cizáci se dopouštěli horších zvěrstev, než jaké kdy páchaly divoké kmeny. Necelých dvanáct měsíců od jejich příchodu obestřely říši synů slunce zoufalé temnoty, prosvícené jen požáry vesnic a měst. Ugha Mongulala tak velice brzy rozpoznaly strašlivou skutečnost, že jejich sesterský národ je odsouzen k zániku. Cizinci vládli zvláštními zbraněmi, jež metaly plamenné blesky, a ovládali tajemná zvířata se stříbrnýma nohama, která pod vedením bílých mužů vnášela smrt a zkázu do řad bojovníků synů slunce a ti před nimi prchali v panické hrůze.

Přestože byl jejich nepřítel daleko lépe vyzbrojen, silný a početný národ Inků s nimi trpce bojoval o svou zem. Po devastující porážce u Catamarca se zbytky jejich armády sešly v horách kolem Cuzca a na hranicích země, dnes zvané Bolívie. Jejich hlavní oddíly zahradily průsmyky vedoucí k pobřeží a vybraní stopaři útočili na týl nepřítele. Dlouho tak bílým barbarům bránili postupovat dál, ale když vetřelci jménem svého boha upálili Atahualpu a naplnili tak proroctví našich kněží, složili Inkové své zbraně. Incká říše pak zmizela ve strašlivé smršti požárů, zakládaných bílými paliči.

Ó, běda slunce synům. Jak škaredý to osud jich potrefil. Odkazu bohů zpronevěřili se a nyní v krvi leží, sami zrazeni. Trestu ukrutného dostalo se jim, porážky rukou bílých barbarů, an cizáci ti slitování znali nižádného, ni žen, ni dětí šetřili. Jak zvíře zběsilé na cestě své vše ničili, jako roj mravenců jenž na pochod se dal. Věk krve nastal synům slunce a národ celý za hříchy Viracochovy teď pyká. Časy psí na země naše dolehly, když slunce a měsíc se v královský karmín oděli.

Ústup Ugha Mongulala

Pět let po příchodu bílých barbarů připomínala říše Inků Akakor po první pohromě. Jejich hlavní město leželo v sutinách a spáleniště osad a vsí zarůstala travou. Ti, kdo přežili, se buďto rozprchli do hor, nebo na bílé barbary otročili. Jen znamení kříže, jež je znamením smrti, se začalo dařit a stávalo se všudypřítomným. Až doposud byli Ugha Mongulala jenom vzdálenými svědky této tragedie. Bílí barbaři měli na několik let plné ruce práce s drancováním bohatství Inků a jejich vojáci se báli vstoupit do husté liánové džungle na východě.

V roce 12,034 se válka rozšířila do Akakoru. Špaňalé, jak se bílí barbaři sami nazývali, se díky vyzrazení dozvěděli i o našem hlavním městě a v nepřekonatelné touze po zlatě vybavili novou armádu k novému tažení. Po těžkých bojích s kmenem Hrozných Démonů postoupilo jejich vojsko po východním úbočí And do blízkosti Machu Picchu. To přinutilo naši nejvyšší radu učinit jedno z nejzávažnějších rozhodnutí, buďto se bílým barbarům postavit, nebo se stáhnout směrem k Akakoru do vnitrozemí říše. Ačkoliv chtěli velitelé válečníků i sami válečníci bojovat, princ Umo a stařešinové lidu se rozhodli k ústupu. Poručili opustit pohraniční města a zamést po sobě všechny stopy, svědčící o našem hlavním městě. V opuštěných krajích ponechali pouze malé jednotky stopařů, aby sledovaly pohyby zlovolných, špaňalských vojáků, a popřípadě varovali Akakor před jejich útokem. Bylo to Umovo rozhodnutí a tak se i stalo.

Pozdější události daly princově prozíravosti za pravdu. Svým rozhodnutím zachránil Ugha Mongulala před ztracenou válkou, ale také jím odsoudil Inky k naprostému vymření. Nejvyšší rada odmídla žádost vojevůdců Inků o pomoc a připravovala se na obtížný, obranný střet. Pokud vůbec mělo dojít k nějakým potyčkám, pak jedině v místech, kde přirozené podmínky bránily bílým barbarům v jejich způsobu válčení, ve vysokých a strmých údolích And a v divočině liánové džungle na Veliké Řece. Válečníci uposlechli příkazů nejvyšší rady a z ohrožených míst se stáhli. S těžkým srdcem jsme opustili dokonce i Machu Picchu, Lhasovo svaté město. Dlouhé kolony nosičů odnášely na svých bedrech vše cenné do Akakoru, klenoty, obětní dary a zásoby. Potom naši válečníci zbořili domy a zdi a rozbili za sebou cesty. Kněží zničili chrámy a řemeslníci zatarasili vstupy do tunelů těžkými kameny. Splnili rozkazy stařešinů natolik pečlivě, že i Ugha Mongulala jsou schopní najít Machu Picchu jen za pomoci map a nákresů. Netkli se pouze podzemních chodeb Měsíční Hory, protože nikdo, kdo nerozumí znakům minula, není schopen odhalit tajemství svrchovaného syna bohů, Lhasy.

A tak kněží nejvyšší město svaté zatarasili a tajemství syna bohů výsostného, tvořitele a vládce čtyř větrů bývalého, čtyř koutů světa a oblohy, ukryli. Slovy těmito pak zastřeli to tajemství: “Ve stínu stínu tvého státi musíš, až bohů oko zdvedne se, a země noci temnotou zakryta jest ještě. Pak stín stínu tvého cestu ukáže ti a ze srdce nebes směr k srdci země uzříti ti nechá.

Po dlouhou dobu se zdálo, jakoby bohové chtěli ušetřit Ugha Mongulala od osudu jejich sesterského národa Inků a Akakor zůstával bílým barbarům nepřístupným. Ačkoliv jejich výpravy dospěly až do oblasti pramenů Červené Řeky, nikdy nepronikly hvozdy východních svahů And. Jejich muži tam umírali na neznámé choroby velikých lesů, nebo padali otrávenými šípy připojených kmenů. Jen jedna skupina se dostala do blízkosti hlavního města mého lidu. Na hoře Akai, tři hodiny chůze z Akakoru, vybojovali vyvolení služebníci pamětihodnou bitvu, zaznamenanou v naší kronice pro budoucí časy:    

U hory Akai stalo se tomu, barbara bílého pluk krajem valil se, vojáků ukrutných co hromovou zbraň nosí, co vraždí a neznají slitování. Na straně druhé pak Ugha Mongulala, válečník železný hněvem se chvěl. Pak bitva přestrašná rozechvěla zemi a po dobu dlouhou nik nevítězil. Však k útoku bubnů zapraštěl povel, a do smrti náruče vyrazily rody. Do středu nepřátel jak bouře letní vtrhli, jako blesk z mračen, když hromy udeří. A pochodní očí jim páliti se jali, a bolasem nohou jim vázali, na zem je káceli i zvířat jejich strašných a po hlavách bili je kamenem, až krev jejich z nosů a úst jim stříkala. I prchali barbaři bělejší svou hrůzou, tak z mužů klanu je posedl děs, a panikou zmateni z boje řítili se. Věcí svý veškerých za sebou ponechali, zbraní svých hromových a svojich brnění, a zvířat svých a otroků služebných. Myšlenkou jedinou hlavy jim zněly, holého bytí spasiti. O život běželi, však nebylo kudy. Jednoho nebylo kdo kraj náš by prošel, stopařů našich roj v průchodu jim stál, a v zajetí naše padl jeden, druhý, však nemnohý z nich kdy spatřil Akakor.  

Tito zajatci byli prvními bílými barbary, kteří se kdy ocitli v Akakoru. Lidé Ugha Mongulala se na ně dívali se smíšenými pocity hrůzy a úžasu a jen kněží je uvítali s nenávistí. Do tváří hlínu hodili těm falešným bohověrcům, aby je pokořili. Pak je nejvyšší rada odeslala otročit do zlatých a stříbrných dolů, kde do konce svých dnů odčiňovali své zločiny, jak je psáno v kronice:

 “Kdo matkou vaší jest, jež porodila vás, že o životě a smrti rozhodovat chcete? Kdo jenom myslíte, že jste, byste bohů odkaz v opovržení drželi? Kde zem vaše jest? Odkud přitáhli jste, že do země naší válku zanesli jste? Skutky vaše vskutku zlovolnými jsou. Nevinné krve prolili jste, lidí jak zvěře lovili jste, kmenův synů slunce zničili jste a po horách krev jejich jste rozstříkali.” Tak slova z kněží úst zazněla nejvyššího a vpravdě hrozná byla, však barbarů bílých srdcí, z kamene tesaných, netkla se. I času uplynouti dáno bylo, než osud jejich na ně dolehl, že v otroctví potu tváře k smrti se budou lopotit.

 

2 Válka na východě
1534 – 1691 n.l.

Ve stopách objevů špaňalských a portugalských námořníků se začala evropská civilizace roztahovat po Novém světě. Námořní velmoce, Špaňalsko a Portugalsko a později i Anglie a Nizozemí, nesmírně zbohatly na úkor svých kolonií. Zatímco Špaňalsko drancovalo Peru a Mexiko, Portugalsko se zakouslo do východního pobřeží Brazílie. Pizarrův válečný společník Orellana se v letech 1541-1542 vydal na svou historickou cestu napříč jihoamerickým světadílem a jako první proplul celou Amazonku, kterou nazval po bojovných ženách, se kterými se prý na své cestě setkal. Při svém návratu do Nového světa v roce 1546 zemřel u jejího ústí na malárii. V té době se Angličani a Holanďané pustili do prozkoumávání jejích přítoků. V roce 1616 založil Portugalec Caldera Castello Branco jménem Spojeného království Portugalska a Špaňalska město Belem, aby Portugalcům sloužilo jako základna dalšího pronikání do vnitrozemí, jehož hlavní postavou se stal Pedro Texeira. Ten roku 1637 zopakoval Orellanovu historickou cestu po Amazonce, avšak opačným směrem. Na soutoku Rio Aguarico a Rio Napo určil budoucí západní hranici Brazilie ve jméně portugalské koruny. Pedro Texeira, který se chlubil, že vlastnoručně poslal na onen svět třicet tisíc divochů, zemřel roku 1641. Podle skromného odhadu jezuity Antonia Veira vyvraždili portugalští dobyvatelé během prvních třiceti let na dva miliony lesních indiánů.

Příchod bílých barbarů na východ

Kde je jen konec kmene Rostoucí slávy? Co se stalo s Inky, syny slunce? Kam se jen poděl kmen Mohutných Hlasů, Mrchožroutů, a mnoho dalších, kdysi tak početných společenství zdivočelých kmenů?  Jen díky chamtivosti a krvelačnosti bílých barbarů se rozplynuly jak jarní sníh pod paprsky slunce a není mnoho těch, kterým se podařilo prchnout a skrýt se v hloubi lesů. Jiní se schovávají v korunách stromů jako kmen Žijících v Korunách. Nemají se ani do čeho obléknout, ani co jíst. Ztratily se a nikdo dnes neví, kde jsou, a možná jsou už všichni mrtví. Mnohé kmeny se vzdaly řeči bílých knězů, kteří jim krásně kázali. Avšak žádná krásná slova nevyváží bídu a ubohost celých národů, nikoho neuzdraví, nikoho nenasytí a už vůbec nezabrání, aby vymírali. Nikomu neposkytnou zemi, kde by mohli v míru žít, svobodně lovit a starat se o svá pole. Mí lidé jsou očitými svědky všeho toho dění. Naši stopaři přinesli tyto zvěsti poté, co pronikli hluboko na území zabrané bílými barbary. Mé srdce krvácí při vzpomínce na všechny jejich falešné sliby. Ve skutečnosti však můžeme zrovna tak očekávat, že bílý barbar dostojí svému slovu, jako můžeme očekávat, že řeky potečou ke svým pramenům, protože oni jsou zrádní, jak jest psáno v kronice:

 “Stromové podivnou mízou pláčou, mízou jak krev rudou.” Tak běžci kmenů připojených řekli, když k služebníkům vyvoleným dorazili. “Toť příčinou jest, an barbar bílý na straně východní se vyrojil, z kanoí svých ohromných, stožáry nebe se dotýkajících. Se zbraní hromovou on vystoupil na břeh, co na dálku smrt metá a střelami neviditelnými smrti roznáší, a tak země naší se zmocňuje.” Toť svědectví, jež běžci sdělili. I s netrpělivostí oni pak čekali tu a radu nejvyšší o rozhodnutí prosili a k bohům se o pomoc obraceli: “Ó bohové naši nebeští, v zatracení upadnout nedejte nám.” Tak oni modlili se. “Zbraní nám nadělte, bychom nepřítele našeho ze země vyštvati mohli, by světlo se vrátilo do říše služebníků vyvolených.” Tak běžci ti promluvili, válečníci udeptaní, připojených kmenů mužové zoufalí. I na slunce východ čekali, jež jasem svým klenbu nebe prozařuje a země tvář zahřívá, neb čekati dáno bylo těm, co v Akakor zprávu nesli, zprávu o barbarech zlých, co z kanoí svých ohromných na straně sluneční do země naší vešli.

Začátkem třináctého tisíciletí na chvíli utichla válka na západní hranici. Špaňaly vyčerpaly marné boje a prozatím se vzdali dobývání východních svahů And i útoku na Akakor. Mezi nově vzniklou říší bílých barbarů a krajinami Ugha Mongulala vzniklo jakési široké pásmo země nikoho, hlídané jen našimi stopaři. Tím pominulo i nebezpečí objevení našeho hlavního města. Avšak ve chvíli, kdy na nás bílí barbaři přestali tlačit ze západu, připluli z druhé strany, vylodili se a dali se do obsazování východního pobřeží. Plavili se i po Veliké Řece, až dospěli k osadám připojených kmenů. Opět zařehli plameny nového střetu s vyvolenými rody.

Avšak Ugha Mongulala se poučily z osudu vybitých Inků a vyhýbali se otevřeným bitvám se svým nepřítelem. Jejich válečníci se soustředili výlučně na přepadání bílých barbarů z úkrytu. Současně opustili všechny vsi a města v této oblasti. Naši nepřátelé nacházeli při svých nájezdech jen vylidněná obydlí, trpěli hlady a žízní, bloudili v kruzích neproniknutelnou džunglí a mnozí z nich se stali obětí naší nejstrašnější zbraně, jedu, do jehož tajemství nás zasvětili naši bývalí páni. Touto novou taktikou se po dlouhý čas dařilo mému lidu udržet srdce naší říše prosté bílých barbarů. Pak však došlo k nečekané události. Mnoho připojených kmenů se vzepřelo područí Akakoru, jejich lidé zradili odkaz bohů a začali se modlit ke znamení kříže.

Vyvraždění připojených kmenů

První se vzbouřil kmen Křivých Tváří na dolním toku Černé Řeky a rozdmychal tím povstání dalších připojených kmenů ve východních provinciích říše. Tento národ, čítající 80,000 lidí, byl součástí říše Ugha Mongulala již od dob Lhasy. Po příchodu bílých barbarů odvrhl odkaz bohů a vyhlásil Akakoru válku. Během několika měsíců se rozhořela vzpoura připojených po celé říši. Na nejhornějším toku Veliké Řeky povstal kmen Rostoucí Slávy. Jeho válečníci zaútočili na naše města v oblasti chrámů Salazere a pronikly hluboko do vnitrozemí říše. Kmen Lovců Tapírů, který zpočátku přijal bílé barbary s nedůvěrou, převálcoval pevnosti  Mario, Samoa a Kin. Jen několika bojovníkům Ugha Mongulala se podařilo uniknout nelítostné řeži a jisté smrti. Pláchli do oblastí nepřístupné džungle na dolním toku Veliké Řeky a během staletí splynuli jejich potomci s divokými kmeny. Svou bílou pleť vyvolených služebníků si však podrželi jako neklamnou známku svého původu, ačkoliv se z nich navždy vytratilo jejich povědomí odkazu našich bývalých pánů.    

K nejtěžším ztrátám došlo během bojů na jihu říše. Kmen Tuláků, jeden z kmenů  připojených k Akakoru, opustil svá tradiční sídliště a vydal se na cestu dlážděnou mordováním a rabováním. Tak prošli dolními oblastmi Veliké Řeky až k pobřeží východního oceánu, jak je psáno v Kronice:

A takto zní příběh zrady a odchodu kmene Tuláků. Pověsti o válečnících vousatých, když uší jejich tkly se, překvapení veliké jim přivodily a dohady. ”Proč lidem těmto nevyjíti vstříc? Proč do tváří jejich nepozřít?” I zvolali oni: “Zajisté veliké dary přivážejí, jimž dary služebníků vyvolených rovnati se nemohou.”

I vydali se na cestu a došli na břeh oceánu, kde kotvily lodě bílých barbarů. Vychytralí, vousatí cizinci, je přijmuli laskavě. Na znamení přátelství jim darovali nevídané oblečení a lesklé perličky, a Tuláci jich byli natolik žádostiví, že zapoměli na odkaz bohů. Podrobili se bílým barbarům a tak skončilo jejich spojenectví s vyvolenými služebníky, jež ustanovil sám Lhasa a tím bylo svaté. Nyní však pozbylo své ceny a zbyly z něj jen kosti. Avšak odkaz bohů je to nejdůležitější. Jeho vzkaz je silnější než zpronevěra připojených kmenů a jeho duch nezmizel a nemůže zemřít. Obraz našich bývalých pánů nemůže nic vymazat z naší paměti ani za tisíc let, nikdy.

Zrada připojených kmenů vážně ohrozila život Ugha Mongulala a Akakor se uchýlil ke lsti, aby zmátl silnějšího protivníka. Naši vybraní válečníci napadli okrajové základny bílých barbarů pod válečnými barvami povstaleckých kmenů. Pozabíjeli nepřítele a zanechali za sebou známky nevěrných kmenů. Bílí barbaři pak byli přesvědčeni, že útok přišel od jejich nových spojenců, a krutě se jim pomstili. Tato událost se brzy rozšířila ve velikou a zmatenou válku mezi bílými barbary a kmeny, jež opustily svazek s Akakorem, divokými kmeny a říší Ugha Mongulala. Kmen Tuláků utrpěl nejtěžší ztráty. Bílí je zmasakrovali prakticky všechny. Kmen Lovců Tapírů prchl do hor, severně od Veliké Řeky, a kmen Vzrůstající Slávy neměl na vybranou a znovu se podrobil nadvládě Akakoru.

Rebelův osud strašný stihl. Těla, tváře i duše jejich zbroceny krví se červenaly, krajem jak stíny bloumali nepokojně a bolestí zranění všelikého trpěli neskonale. Do jednoho zemřeli, an všech pobili jsme, a žádný neunikl, života jediného neušetřili jsme. Za faleš jejich smrt v odměnu je stihla, neb lživá srdce jejich byla, černá i bílá zároveň, a proradností svou si ji vysloužili.

S odchodem připojených kmenů přišla i konečná fáze úpadku mého lidu. Bílí barbaři se šířili dál a dál, chovali se jako mravenci na pochodu a za stovkou zabitých přitáhlo tisíc nových přivandrovalců. Budovali města a osady a zakládali vlastní říši na dolním toku Veliké Řeky. Ustanovili nový řád, který se však příčil odkazu bohů a vylučoval vyvolené služebníky. Nastaly temné časy a ticho noci přerušovalo jen houkání sov a přízračné svištění křídel létajících psů. Než však pokročila naprostá zkáza k hranicím Akakoru, snesla se na sesterský národ Ugha Mongulala, na Akahim.

 

Boj Akahimu

Akahim, město v horách Parima, bylo od dob výsostného syna bohů, Lhasy, spojencem Akakoru. Po tisíce let si Ugha Mongulala vyměňovaly dary s lidem Akahimu a jejich vyslanci pravidelně navštěvovali dvorní stání druhého národa. I jejich válečníci bojovali bok po boku proti nepřátelským kmenům.  Až příchod Gótů ve dvanáctém tisíciletí vnesl do jejich bratrských vztahů nesoulad. Lid Akahimu se obával strašných železných zbraní Gótů a domníval se, že si je Ugha Mongulala pokusí pomanit. Akahim s námi přerušil prakticky všechen styk a jen stopaři obou říší se vzácně setkali a předali si dary a obětiny, aby se ujistili o vzájemném míru a přátelství.

S vyloděním bílých barbarů u ústí Veliké Řeky přišel i osudný obrat v životě Akahimu. Připojené kmeny vyzradily jejich říši cizáckým vojákům a ti vybavili lodě a vydali se hledat jejich pohádkové město. Akahim stál před stejnými možnostmi, jaké měl Akakor před osmdesáti lety, kdy padla říše Inků. Mohli se vydat dvěma cestami. Buďto se s bílými barbary pustit do války, nebo se stáhnout do hor Parimy. Aby se vyhnuli zoufalé válce, rozhodla se jejich nejvyšší rada k ústupu do hor. Když ale jejich sto třicet stařešinů vydalo rozkaz k ústupu, stalo se něco neslýchaného. Jejich ženy se tomuto rozhodnutí postavily na odpor, nejvyšší radu svrhly, a samy se ujaly vlády. Pod vedením odvážné Meny donutily své muže vzít luky a šípy a střetnout se s vetřelci.

“Do boje jděmež!” Tak ženy promluvily. “Což dosti nás není, bychom cizáků vousatých do moře nezahnali? Což silní nejsme dost, bychom jich nepřemohli?” I povstaly ženy Akahimu a rozbily mísy své a rozbily hrnců svých.Ohňům svým rodinným vyhasnouti daly a válčení samy se jaly, an barbaru bílému svou sílu předvést chtěly a kostí jejich polámati rozhodly se a v prach těl jejich obrátit.

Boje o Akahim jsou jednou z nejhrdějších kapitol v historii lidstva. Ve spojeneckém svazku se zbytky kmene Tuláků vybojoval Akahim veliké bitvy se svými nepřáteli. Bojovné ženy útočily na zakotvené lodě bílých barbarů z velikých kanoí. Střílely ohnivé šípy do jejich plachtoví a zapalovaly je a stavěly na řekách hráze z balvanů, aby jim znemožnily postup. Stejně jako Ugha Mongulala také zničily svou vlastní zemi. Tímto způsobem vydrželi lidé Akahimu nápor bílých barbarů po sedm let, během nichž pozabíjeli tisíce vousatých vojáků, avšak sami hynuli po tisícovce. Ženy Akahimu sice všem dokázaly svou udatnost, jenže svůj národ přivedly na pokraj vyhubení a v konci se bílým barbarům přeci jen podařilo sílu Akahimu zlomit. Hlasité bědování našeho spolčeného národa se rozléhalo po kraji a pláč a žal trýznil i Akakor.

Zem blyštěla se barvou šarlatovou, skutečnou krví prolitou, však s dobrou smrtí se Akahim sešel, se smrtí udatnou, ze smrtí všech nejlepší. Sílu nepřítele zlomili, kostí jejich, jak zrno kukuřičné, mezi kameny dvěma drtili a do peřejí rychlých vhodili je, by řeky pryč je nesly horami vysokými i podhůřím.

Ženy Akahimu, jež bílí barbaři nazvali Amazonkami, zůstaly již navěky zapsané v povědomí lidí jako udatné válečnice. Přes těžké ztráty se jim během staletí zdařilo přeorganizovat život jejich společenství nanovo a zabránit bílým barbarům vstupu na jejich původní, kmenová území. Oddělily se od připojených kmenů a ustanovily nový společenský pořádek v životě jejich obce. Z dříve tak mocného národa, jenž žil v nepřístupných údolích hor Parimy, dnes už zbývá jen deset tisíc lidí. Většinu svého času tráví v podzemních příbytcích bohů a ven vycházejí jen lovit a obdělávat svá pole.

Život národa Akahim se naprosto liší od života mých lidí. Vládne jim princezna z rodu bojovnice Meny. Nad svým národem panuje neomezeně a sama si vybírá členky své nejvyšší rady i své válečné vůdkyně a civilní úřednice. Všechny státní funkce jsou totiž vyhraženy ženám. Muži buďto slouží jako řadoví vojáci, nebo pracují na polích. I nejvyšší kněží jsou ženy a opatrují odkaz bohů, stejně jako v mém národě. Od povstání žen zrušil Akahim instituci manželství. Muž a žena žijí ve volném svazku pouze během jejího těhotenství a po narození dítěte žena muže opět zapudí. Od dvanácti let se dívkám dostává přednostního vzdělání ve školách kněžek, kde se učí válečnému umění a řízení státu. Chlapci jsou však povinni od tohoto věku pracovat a žijí jako otroci. Nemají žádná práva, za sebemenší přestupek jsou donuceni opustit podzemní prostory a popřípadě jsou i vyhoštěni z kmenovho společenství. Mnoho těchto nešťastníků také pláchlo do Akakoru. Oženili se s ženami našeho klanu a založili rodiny, protože ženy Ugha Mongulala jsou spokojené se svým údělem věrných služek mužů, kterou jim udělili bohové.

Nehezky Tona ta s mužem svým žila, i nešťasná jsouce, a se srdcem těžkým, rady se doptati a pomoci žádati, za knězem moudrým svým do chrámu vešla, an s manželem svojím se rozejíti chtěla. Toně však kněží ten strpení kázal a s mužem svým, nehodným, vyčkati více, až stížností závažných desatero sezná a sobě sepíše. Pak opustit dům jeho bude jí dáno. I Tona zpět chvátala ze slunce chrámu, by stížností vypsala  desatero, chyb muže netěžších, co nejvíc ji štvaly, v písmo své zanésti chystala se. Však pochyba první, jež na um jí přišla, náhle se zdála malichernou, a zapsání jejího do svého seznamu, pro oči kněžího nepodstatnou. A druhá tak také, an malá jí přišla, a třetí a čtvrtá a pátá jak by smet. A dnové tak plynuly a luny a léta, a Tona jedinné konání nepěkné manžela do písma nevložila. I šťastná tak žila s ním a dětem všem dobrým svým nádherným příkladem stala se, i dětem dětí jejich.

 

3. Říše bílých barbarů
1691-1920

Evropská historie je až do Francouzské revoluce prostoupena soupeřením francouzské koruny s rodem Habsburgů. V zámoří pak zápolí evropské mocnosti  o koloniální převahu. Rok 1776 rozhodl o historii severoamerického světadílu a v roce 1783 uznává Anglie nezávislost Spojených Států Amerických a tímto datem také začíná systematické vyvraždování severoamerických indiánů. Také v Jižní Americe probíhají boje o nezávislost. V roce 1824 poráží Antonio Jose de Sucre s velitelem Patriotů Simonem Bolivarem špaňalské žoldáky v rozhodující bitvě u Ayacucho a posílají tak špaňalskou koloniální nadvládu v Jižní Americe do minulosti. Poté, kdy v roce 1822 vyhlásila Brazílie svou nezávislost na Portugalsku, se z bývalých špaňalských kolonií vytváří mnoho nezávislých republik, mezi nimi Peru, Equador, Bolívie a Chile. S vyhlášením brazilské nezávislosti se na její politické scéně objevuje Cabanago, největší revoluční hnutí v brazilské historii. Brazilská vládní vojska pod velením Angelima porazila ve tříleté válce černé míšence a domorodce, a zasloužila se o vyhubení dvou třetin amazonských indiánů. Kolem roku 1870 přichází první rozvoj těžení kaučuku. Během následujících čtyřiceti let sklidilo sto padesát tisíc přistěhovalců 800,000 tun surové gumy jen na severo-východě Brazílie. Po krvavé hraniční válce podstoupila v roce 1903 Bolívie svou pohraniční provincii Acre Brazílii za dva miliony liber sterlingů. Britské konkurenční kaučukové plantáže v Malásii způsobily v roce 1915 prudký pokles cen surové gumy na polovinu její předešlé hodnoty a ekonomické využívání Amazonie se tím na chvíli pozastavilo.

Rozpad říše

Z Ugha Mongulala se stal malý národ. Jsme ale dávní lidé, nejstarší na světě. Po tisíce let jsme žili na Veliké Řece v podhůří And. Nikdy jsme nešli dál, ani na válečné stezce ani v míru, a nikdy jsme se nevypravili do země bílých barbarů. Avšak bílí barbaři dobyli naši zemi a zmocnili se jí. Pronásledují nás, chovají se zločinně a naučili nás spoustu špatností. Než se přeplavili přes oceán, znaly vyvolené rody jen soudržnost a mír. Nyní žijeme neutuchající válkou. Bílí usedlíci již dospěli až do oblasti pramenů Veliké Řeky a okrádají nás o půdu. Je to ta nejlepší a také poslední hrouda země, která nám zbyla, země, kde jsme se zrodili a kde jsme vyrůstali. Je to země našich předků a my tu také chceme zůstat, žít a zemřít. Je to naše země. Pokusí-li se nás bílý barbar připravit i o ni, budem válčit stejně, jako válčili naši předci, jak je zaznamenáno v Akakorské kronice.

A shromáždili se barbaři bílí, zbraní do rukou svých uchopili a na zvířata svá nasedli, jež ovládati umí.  V počtu hojném hordy jejich táhly Řeky Veliké údolím ku pramenům jejím, však služebníci bohů o výpravě jejich zpraveni byli a spáti nebylo jim dáno. Protivníka sledovali svého, an k boji se chystá. K pochodu barbaři bílí k zatroubili, by pod noci hávem přepadli služebníků vyvolených, v motlitby k bohům jejich čase zastihnouti jich chtěli a v překvapení velikém je zaskočiti. Plánu svému však dozráti nedali, neb spánek bdělosti jejich zdolal. Z úkrytů válečníci naši vystoupili a obočí a vousů jejich odřezali a ozdob stříbrných ze zbraní jejich oloupali a do proudu Řeky Veliké vhodili. Tak k odplatě přišli barbaři bílí, a pokoření velikého dostalo se jim. Tak válečníci Ugha Mongulala pomstili se jim a sílu svou na odiv vystavili.

Začátkem třináctého tisíciletí (osmnácté století) pokračovali bílí dobyvatelé ve svém neumluvitelném zabírání naší země. Vojáky následovali prospektoři a pročesávali dna řek, aby našli blýskavé kameny se  zlatem. Lovci a zálesáci se vydávali za tapíry a kůžemi jaguára, zatímco jejich knězi stavěli kostely a chrámy pod znamením kříže. Sto a padesát let po přistání prvních lodí na pobřeží východního oceánu se říše Ugha Mongulala scvrkla na oblasti horního toku Veliké Řeky, krajinu kolem Červené Řeky, severní část dnešní Bolívie a východní svahy And. Spojení s lidem Akahimu odumřelo a západní opevnění hranice  leželo v rozvalinách.

Jedinní z kdysi mohutných, připojených kmenů, kteří nějak přežili, byli Lovci Tapírů, kmen Černých Srdcí, Zlí Duchové a kmen Mrchožroutů. Kmen Strašných Démonů prchl hluboko do liánové džungle a přeživší Tuláci se smísili s lidem Akahimu. Bílí barbaři se nezadržitelně valili a ničili každou překážku, jež jim stála v cestě, a cokoliv, co se jim nelíbilo. Tak jako mravenec ohryzává maso z kostí raněného jaguára, tak oni zničili říši klanu vyvolených. 

Ugha Mongulala očekávaly další útok svých protivníků již zcela neschopně. V bezmocném zoufalství hleděli na hluboký úpadek svého, kdysi tak mocného království. Ženy ještě pořád tkaly oděvy pro své muže, lovci ještě stále následovali stopy divokého kance a ukládali zásoby na horší časy, i bojovníci pozorně stáli na zdech mohutných zdí Akakoru a chránili vysoké hory a hluboká údolí. Avšak život a každou činnost rodu vyvolených prostoupil hluboký žal. Byli už jen vybledlými stíny svého bílého já a znavení jako vadnoucí květ orchideje hluboko v liánové džungli. Kde je konec našim bohům, co přislíbili návrat, až bude zle s jejich bratry, stejné krve a ze stejného otce? Co jen se stalo se spravedlivostí věčných zákonů, které podle odkazu bohů měly vládnout i bílým barbarům? A nikdo neviděl cestu, kterou se z toho dostat, a ani naši kněží neznali odpověď.

A tak vítězství barbarů bílých úpadek přineslo nám, neslavný to počátek konce Ugha Mongulala říše. Jak duchové zlovolní pustošili, ni světlo denní bránilo jim zločinů páchat, a silní byli a mocní. I jako jeden muž chopil se klan zbraní svých, s barbarem bílým v boji se střetnout odhodlán, an vymýtit z říše koutů čtyřech chtěl je. Bázně zbraní protivníka mocných neznali a za zločiny jejich pomstu kuli jim, neb srdce služebníků vyvolených zaslepeností bohatstvím a mocí neznala, jakou bílý barbar v srdci svém si nosil.

Válka na Veliké Řece

Lidé divokých kmenů na dolním toku Veliké Řeky jsou líní a mírní jak vody v jejím ústí. Když Lhasa rozšířil své panství až sem, přišli ho uvítat s dary a vítali jeho bojovníky s projevy přátelství. Ochotně se sami přidali k nejmocnější zemi na světě. Nechtěli nic než svou půdu, aby v klidu žili a v míru a v pokoji. Avšak do jejich životů vstoupili bílí barbaři. Ti jim naslibovali bohatství a moc a tak jako dříve podporovali Ugha Mongulala, dali se nyní do jejich služeb. Avšak bílí barbaři si neváží svého danného slova. Jejich srdce jsou chladná a jejich způsob myšlení předpojatý a nám cizí. Nebojují spolu pro čest a na důkaz své síly a jen se perou o věci. I divoké kmeny na dolním toku Veliké Řeky už učinily tuto zkušenost. Zvůle a ukrutnost činů bílých barbarů je děsila natolik, že i tito lidé nakonec povstali do zbraně. Sjednotili se a vyhlásili svým utlačovatelům válku.

Stopaři přinesli nejvyšší radě Akakoru zvěst o jejich vzpouře, jež se brzy vyvinula v civilní válku i mezi samotnými bílými barbary. Zprávy z bojišť byly příšerné. Bílí barbaři pronásledovali rebely bez sebemenší známky slitování. Pod rouškou noci napadali jejich osady a města a svými plamennými zbraněmi kosili obyčejné lidi. Náčelníky pak věšeli za paty na stromy a vyřízli z nich srdce. Veliký les naplnily smrtelné výkřiky a kdo přežil, bloudil krajem jako stín, a žadonil o boží spravedlnost, jak je zapsáno v Kronice:   

Kdo jsou jen lidé tito, co vlastního boha nectí, co z krvelačnosti čiré mordují? Ubozí jsou a lamači kostí jsou, i bratry své tlukou, až krev z nich crčí proudem, a do morku kosti vysají je, by pak kostry jejich po polích rozmetali. To jest co oni jsou, kostí lamači jsou a lebek drtiči, bídáci to jsou.

Nelítostná válka bílých barbarů trvala tři roky. Třikrát přešlo slunce ze strany polední na stranu půlnoční, než jí byl konec. Krajina kolem Veliké Řeky byla jako vymetená a připomínala nekonečné pláně vodních mas ocánu, kde se ztratí i veliké lodi bílých barbarů. Divokým kmenům byl konec a přežila stěží třetina našich lidí. Avšak bílý barbar také vyčerpal své síly.

Několik následujících desetiletí poskytlo Ugha Mongulala velice potřebný oddech. Mohli se stáhnout a přeskupit obranu svých zbylých provincií. Mí lidé opět nabyli kuráž, obětovali kadidlo a včelí med a opěvovali své mrtvé.

I shromáždil se služebníků vyvolených klan, před zrcadlem zlatým lidé sešli se, by za světlo díků vzdali a mrtvé své oplakávali. Smůlu ze stromů zapálili, i byliny magické a kadidlo, a v bolesti a žalu po prvé jali se Černého slunce píseň zpívati, již nikdy dříve nezazpívali.

Běda nám, přeběda, slunce v čerň se obléká
trpké věky nastaly nám, život prsty protéká,
stínem noci potemělé zítřek barví osud náš
tam kde jas a radost vládly, vstoupil bílý satanáš

Běda nám, přeběda, práčata se nevrací,
u Veliké Řeky padli svět se s námi převrací.
V krvi leží oštěpáři, lučišníci, stopaři,
zprávy kruté běžci kladou, k nohám svému vladaři.

Slunce tvář stín hrozivý obestřel a s ním i Zemi celou, a temnota půlnoční za bílého dne zavládla.

Sběrači kaučuku

Mír na východní hranici říše však vydržel jenom krátce. Neuplynulo ani padesát let od hrozné války na dolním toku Veliké Řeky, než se bílí barbaři vzpamatovali ze svých ztrát a nachystali se na nový útok na panenský prales. Začali se rojit na široké frontě z města Manaus, jak nazývají své největší město, a táhli k hornímu povodí Veliké Řeky, do oblasti Červené Řeky a Černé Řeky. A opět je hnala jejich nenasytná chamtivost. Objevili totiž tajemství gumy. Mí lidé znají tajemství gumovníku už po tisíce let. Naši kněží používají jeho mízu na výrobu léků a jedů a také ji používáme k míchání válečných barev a na stavbách. Avšak mí lidé se chovají k přírodě s úctou. Sbírali vždy jen malé množství latexu, jak mízu gumovníku nazývají bílí barbaři, a vyhýbají se tomu, aby jakkoliv ohrozili život lesa.

Bílí barbaři přírodu nemilosrdně ničí. Do liánové džungle poslali statisíce lidí pod slibem rychlého zbohatnutí a pod hrozbami zbraní jejich vůdců, a ti náš kdysi úrodný kraj zanedlouho proměnili v pustinu. Jejich obnovený tlak se stal Akakoru daleko nebezpečnějším, než jejich tažení před sto lety. Tenkrát se spokojili s rychlou kořistí, avšak nyní zůstávali v lesích, usazovali se a začali obdělávat půdu, a divokým kmenům opět nezbylo než prchnout. Ty, kteří zůstali, bílí barbaři buďto povraždili, nebo je drželi jak zvěř ve velikých táborech. Nesmírné zoufalství se táhlo krajem a jelikož bílí barbaři nejsou osvíceni bohy, i tvář země potemněla.

Druhá vlna vpádu bílých barbarů zaskočila i rody Ugha Mongulala, které žily na náhorní planině Mato Grosso na hranicích Bolívie. Zde se nachází nejpůvodnější otčina mých lidí. Jejich předci zde žili již od příchodu bohů před patnácti tisíci lety. Přílliv sběračů kaučuku a usedlíků přinutil k ústupu i naše bojovníky. Bylo jich tolik, že ani hlavní vojsko Ugha Mongulala by nebylo schopno vystát jejich převahu. Přitáhli v neskutečném množství a jejich vůdci vlastnili nesrovnatelně lepší zbraně. Proto se nejvyšší rada rozhodla ustanovit novou hranici říše u Velikých Vodopádů v podhůří And. Klan se na svém ústupu zastavil až zde a s výhodou obtížného terénu odsud chránil Akakor, rozhodnut třeba zemřít pro odkaz svých bývalých pánů.

Během četných šarvátek vyvinuli naši velitelé i nové taktiky. Například v časných ranních hodinách, kdy bílí barbaři ještě spí, se naši válečníci vplížili do jejich tábora, zneschopnili jejich stráže a odnesli do řeky jejich chatrče, které si stavějí na kůlech, i se spícími lidmi. Bílí barbaři se pak ve spánku utopili, nebo je sežraly dravé ryby. Když se stráže opět probraly k vědomí, našly jen prázdnou mýtinu. Nikdo v sousedních osadách jim však nechtěl záhadné zmizení celého tábora věřit. Ostatní sběrači kaučuku se domnívali, že se ti lidé zbláznili. Čím častěji se to však stávalo, tím víc se vzájemně podezírali a byli zmatenější, a začali se mezi sebou prát. Nakonec v obavách z dalších útoků začali z lesa mizet a vyčerpání našich zdrojů pak jejich odchod jenom uspíšilo. Ani ohromné rozlohy lesů nebyly pro jejich hrabivost dost veliké a jejich bezohlednosti vůči zákonům přírody padlo za oběť nesmírné množství gumovníků. Sbírání surového latexu se tak stávalo čím dál tím obtížnějším a většina z nich se vrátila na východní pobřeží. Na horním toku Červené Řeky pak zbylo už jen několik obydlených osad.

Bílí barbaři zabírali půdu a na březích Veliké Řeky jich neustále přibývalo. Obdělávali ji, stavěli své vesnice z vápence a malty a rodily se jim synové a dcery. Dokázali veliké skutky, avšak na rozumu i na duchu byli chudí, neboť neznali odkaz bohů. Bílí barbaři se pouze podobají lidem, mluví jako lidé, ale jsou horší než lítá zvěř.

Útok na hlavní město bílých barbarů

Jelikož jsem navštívil a viděl bílé barbary v jejich vlastní zemi a seznámil se s nimi, poznal jsem, že i oni mají znalosti a moudrost. Na hodně z toho, co vytvořili, by mohl být hrdý i klan rodů vyvolených bohy. Avšak mí lidé posuzují druhé podle citu jejich srdce, a srdce bílých barbarů je posedlé úskokem a temnotou. Jsou stejně neupřimní ke svým nepřátelům, jako ke svým vlastním soukmenovcům, a proradnost se lstivostí jsou jejich nejmocnější zbraní. My jsme se však z jejich činů poučili. S naší moudrostí a odvahou je můžeme porazit, tak jak nám to ukázal Sinkaia, zasloužilý potomek výsostného syna bohů Lhasy, po jehož záhadné smrti již nastoupilo třista osmdesát čtyři nových generací. V Akakorské kronice je zaneseno datum  12,401 (1920), kdy se stal Sinkaia slovutným princem Ugha Mongulala. Brzy poté pak prokázal, že je celým mužem. Vedl ústup vyvolených služebníků k nové, opevněné hranici u Velikého Vodopádu a také to byl on, kdo přeorganizoval obranu říše a nařídil výpad proti samému srdci území, zabraného bílým barbarem, který je dodnes symbolem udatnosti synů Ugha Mongulala.  

A příběh ten o přepadu barbarů bílých města hlavního si nyní vyslechněte, by zvěděli jste, kterak došlo k tomu. O zločinech veškerých přemítaje, o bolesti nepřestáté a utrpení všelikém, co z rukou barbarů bílých kmenům vyvoleným dostalo se, Sinkaia rozhodnutí vážné učinil a válku vyhlásil. I takto k nejstatečnějším klanu svého promluvil:

“Válečníci, toto rozkaz můj jest a vám dávám jej. Kupředu vyražte v zemi nepřítele, za životy bratrů svých, mrtvých, v odvetě na ztezku válečnou se vydejte, a do srdce samého říše jejho pronikněte. Krev bratrů pomstěte, jež od příchodu samého barbarů bílých potoky se řine všady. Ruče zbroje té nejlepší přisvojte si, luků nejmocnějších a šípů nejostřejších, a do hrudí jejich je zatněte a srdce jejich temná jim otevřte. Domů střech ohněm nakažte, mužů jejich pozabíjejte, avšak žen a dětí ušetřete, neb odkazu praotců našich jest nám i nyní ctíti. V Chrám Slunce Veliký první uchylte se a s bohy rozlučte se, neb stěží jest vám přisouzeno návratu bezpečného čekati. Avšak nezadržujte kroků svých přespříliš, neb běžec již nyní dnem i nocí před vámi si spíší, se šípem zlatým na pouť svoji vydal se a vzkazu válečného barbaru bílému nese.”

Nevím, co o této Sinkaiově výpravě říkají záznamy bílých barbarů a ani nevím, jaké dali jméno válečníkům, kteří za bílého dne pronikli do jejich hlavního města. Vím jen to, co je zapsáno v Akakorské kronice. Podle záznamů kroniky mého lidu vzala vláda bílých barbarů do zajetí patnáct z nanejvýše ctěných Inků. Sinkaia se cítil zodpovědný za jejich osud a vyslal kurýra do Limy, hlavního města Peru, s požadavkem, aby je okamžitě propustili na svobodu. Vůdci bílých barbarů však jeho požadavek odmítli a on jim poslal běžce se zlatým šípem na znamení války. Za ním pak do země našich nepřátel následovalo osmdesát našich nejlepších bojovníků.   

Podle naší kroniky prošli podzemní chodbou z dob výsostného syna bohů Lhasy. Ta začíná v dolním Velikém Chrámu Slunce v Akakoru a končí ve středu Limy. Má světlé stěny a do nich jsou v pravidelných vzdálenostech zapuštěny milníky z černých kvádrů, kterým říkáme hodinové kameny. Vchody chrání znaky našich bohů, pasti a otrávené šípy. Ani Inkové neví, kudy náš tunel vede, a po příjezdu bílých barbarů si vystavěli svůj vlastní. Ten vedl z Cuzca přes Catamarcu do vnitřního nádvoří limské katerdály. Od vnějšího světa ho odděluje kamenný blok tak chytře zapasovaný do základů, že jej nelze rozlišit od ostatních kvádrů, a jen ti, kdo znají jeho tajemství, ho mohou otevřít.

Osmdesát vybraných bojovníků prošlo Lhasovou chodbou. Tři měsíce procházeli jako stíny pod krajinou svých protivníků, než dorazili do hlavního města bílých barbarů. Za úsvitu se z podzemí vynořili a pokusili se osvobodit uvězněné Inky. V následovném boji pak zabili stodvacet bílých barbarů, avšak přesila byla i na ně příliš veliká a žádný ze Sinkaiových můžů se nikdy nevrátil. Jako věrní služebníci odkazu bohů položili své životy za vyvolené rody.

 

4 Moudrost Ugha Mongulala
1921 - 1932

První světová válka byla výsledkem imperialistické politiky moci a vyhrocení národnostních napětí. Skončila sice naprostou porážkou říšského Německa, avšak to, co následovalo, pouze obnovilo politické nesrovnalosti a připravilo evropskou scénu na druhou světovou válku. Mezi tím se Spojené Státy Americké staly velmocí a Američané v té době také vykázali poslední zbytky divokých indiánů do bídných indiánských rezervací. V zemích Latinské Ameriky se vyvinuly veliké sociální a politické rozdíly. Peru, původní zemi Inků, nyní ovládalo tři sta rodin. Osmdesát procent Brazilců se stalo naprosto závislými na několika vlastnících rozlehlých farem. S koncem kaučukového rozmachu se na nějaký čas pozastavil jejich  postup do Amazonie. Indiáni panenských lesů se stáhli hlouběji do džungle, aby se zachránili před totálním vyhubením. V roce 1926 založil Marshal Rondon brazilskou Státní službu pro ochranu Indiánů (FUNAI), avšak korupce a zločin z ní učinily jen další vražedný nástroj bílé smetánky.

Nový řád říše

Hlas mého lidu býval kdysi všemocný. Nyní je jen slabým hláskem, jenž nepohne srdci bílých barbarů, protože ti jsou chladní i ke svým vlastním. Mají domy, kam by se vešla celá ves, a přesto zaženou pocestného. V hrsti drží trs banánů a přesto by jedinný nedali hladovému. Takhle bílí barbaři jednají vždy. Proto jsme prchli do nepřístupných hor, ačkoliv naši válečníci chtěli bojovat, jak je psáno v Kronice: 

“Mocná armáda naše minulostí jest.” Tak radu nejvyšší vojevůdci naši oslovili. “Máme ni spojenců, ni pevností k říše ochraně. Válečníky naše moc nepřátelská zapuzuje, jež nad síly jejich jest, a oni přes hory a doly prchají. Avšak jednotni státi můžeme a lukem a šípem naším bojovat, a vsi, kde domy své si oni staví a kde lodě jejich na kotvě visí, napadati můžem.”  Tak vůdci bojovníků promluvili před radou nejvyšší a rada kuráží jejich pohnuta převelice byla.

K plánovaným útokům na osídlení bílých barbarů na Veliké Řece však nedošlo. Nejvyšší rada se rozhodla proti dalšímu, beznadějnému krveprolití. Ugha Mongulala neměla zbraní, jimiž by mohla účinně vzdorovat novým přistěhovalcům. Proto se rozhodla upevnit zbylé území a chránit ho před nenadálými útoky. Nařídila ustanovení strážních pozorovatelen ve všech koutech říše, u Velkého Vodopádu na hranicích Brazílie a Bolívie, na horním povodí prameništ Veliké Řeky, v horách okolí Machu Picchu a na severních svazích hory Akai. Každý cizinec, který se odvážil projít kolem některého ze strážních odílů, byl bojovníky Ugha Mongulala bez milosti zabit. Ve stejné době obnovila nejvyšší rada přátelství se zbytky věrných připojených kmenů. Důvěryhodných zbylo již v této době jen velmi málo. Byl jimi kmen Černých Srdcí, kmen Mohutných Hlasů u Velikého Vodopádu, kmen Strašných Démonů na horní Červené Řece a několik menších kmenů ve východních lesích. Jen jejich lid si zachoval odkaz našich bývalých pánů. Jejich náčelníci byli zasvěcenci a o vyvolených rodech věděli vše. Nikdy však neporušili svou přísahu mlčenlivosti. Jejich srdce byla naplněna zbožnou úctou a při vzpomínce na bohy klonili své hlavy.

Nejvyšší rada též upevnila vnitřní bezpečnost říše. S jejich dobrovolným ústupem ztratily Ugha Mongulala přes tři čtvrtiny své země a byli nuceni přizpůsobit svůj běžný život novým podmínkám. Ženy převzaly většinu práce na polích a zodpovědnost za obnovu, výdej a uchovávání zásob. Muži lovili, budovali opevnění, hlídali hranice a udržovali styky se zbytky připojených kmenů. 

Čas plynul a nic závažného se nedělo. Jen bílí barbaři se dále rozahovali po našem světadílu a Ugha Mongulala žily na ústupu a stále ještě dle odkazu bohů. Jedinné co zbývalo ze starého způsobu života byla skutečnost, že válečníci nadále hlídkovali na řekách, jak jest psáno v Akakorské kronice:   

I vyrazili válečníci lidu vyvolených s lukem svým a šípy. Daleko šli, až do vysokých hor a k Řece Veliké. Stády zvěře a hejny ptáků procházeli s noži svými pohotově a s oštěpy bambusovými, jak spár orla ostrými. I k Vodopádu Velikému na stráž přišli vartovat, na čtyřech cestách hlídali, na Modré a Černé a na Červené a Žluté stezce vartovali. Zde utábořili se a zde pak barbara každého bílého, jenž odvážil by se projít a k Akakoru se byť jen přiblížiti mohl, k smrti ubodali.

Vyšší vědění kněží

A bohové nás nechali dál čekat.  Ačkoliv kněží počítali s jejich brzkým návratem, jejich zlaté lodi se neobjevovaly. Mí lidé stáli osamoceni v jejich boji s bílými barbary, kteří pomalu, ale nezadržitelně, zahrnovali hluboké lesy do svých říší. Avšak Ugha Mongulala ještě nebyly poraženy. Muži ještě stále žili podle Lhasových zákonů, ochraňováni znalostmi a moudrostí našich bývalých pánů.

Bývalí páni

V zájmu srozumitelnosti následného vyprávění se musím vrátit a znovu vypovědět o zlatém věku, kdy sami bohové ještě vládli své ohromné říši na Zemi. Kněží ochraňovali a dodržovali odkaz bohů po dlouhé tisíce let. Nic se neztratilo, ani znalosti našich praotců, ani tajné dokumenty, držené v dolním Velikém Chrámu Slunce. Těmi jsou záhadné obrázky, mapy a nákresy zhotovené bohy, jež hovoří o záhadné a temné prahistorii Země.

Jedna z map poukazuje na to, že náš Měsíc není prvním, který kdy kroužil kolem Země. Ten, který známe, se začal přibližovat k Zemi a obíhat ji před tisícemi let. V té době ještě měla Země jinou tvář. Na západě, kde mapy bílých barbarů ukazují jen vodstva oceánu, býval velikánský ostrov a také na severu byla v oceánu veliká pevnina. Dle našich kněží je během první pohromy pohřbila nepředstavitelná, přívalová vlna, výsledek války mezi dvěma nadpozemskými rasami. K tomu dodávají, že tato válka zpustošila nejenom Zemi, ale i svět Marsu a Venuše, jak je nazývají bílí barbaři.

Na základě dokumentů, zanechaných bohy, vědí naši kněží o mnohém, jež zůstalo před bílým barbarem skryto. Naši bozi znají nejmenší i největší věci na zemi a hmotu, ze které je všechno stvořeno. Studovali pohyby hvězd a přírodní vztahy, prozkoumávali duchovní síly člověka a jak jimi vládnout a používat je. Naši kněží se naučili vznášet objekty prostorem a otevřít tělo nemocného, aniž se ho dotkli. Znají jak přenášet myšlenky beze slov a to jim umožňuje se vzájemně domlouvat na veliké vzdálenosti, i když ne do podrobností. Jsou ale schopni si sdělit, zda jejich srdce plní radost, nebo žal. Ale pro tento způsob výměny je nutná znalost odkazu bohů a absolutní moc nad silou vlastních myšlenek.

Moji lidé by se při střetu síly jejich myšlenek s myšlenkovými pochody bílých barbarů neměli čeho bát. Naši nepřátelé umí vyrábět vskutku mocné nástroje a silné zbraně. Vrtají zem, hory a skály, vznášejí se do nebes v břiše ohromných ptáků, jako orli letí od mraku k mraku a jejich lodě jsou veliké a silné a bez potíží překonávají oceány.  Avšak toto jejich umění nás nemůže zastrašit. Ještě se nevzmohli na vynález, který by je ochránil před smrtí, nebo jim prodloužil životy. Doposud neudělali nic významnějšího, než co svého času dokázali naši bohové, a jejich schopnosti a kouzla je neučinily nijak šťastnějšími. Na bílé barbary, kteří si hrají na bohy, se díváme s opovržením. Zato život Ugha Mongulala je jednoduchý a řídí se odkazem bohů. Proto také vyvolené rody žily ve štěstí.

Jejich zákony pocházely z jednoho zdroje, znali jen jeden pořádek a jednali podle něj. Ve všem, co kdy učinili, následovali odkaz bohů, protože bohové nás naučili jak sbírat plody stromů a jak se zmocnit kořenů v zemi.  Dali nám luk a šípy, abychom uchránili naše těla před nepřítelem. Dali nám radost z tance a her a naučili nás tajemsvím člověka, zvěře a rostlin.

Věrni přání našich bývalých pánů sbírali naši kněží veškeré znalosti a zkušenosti a uchovávali je v podzemních obydlích. Předměty a doklady dosvědčující dvanáct tisíc let historie mého lidu jsou uloženy v místnosti vytesané do skály. Zde jsou také uloženy záhadné nákresy našich praotců. Jsou vyryty v zelené a modré barvě na materiálu, který neznáme, ale nezničí ho ani oheň, ani voda. Ještě stále máme Lhasův zlatý šat, jeho mocné zbraně a vládcovskou berlu z narudlého kamene. Po Gótech jsme zachovali dračí hlavy z jejich lodí, jejich okřídlené helmy, jejich brnění a železné meče.  Držíme zde i jejich první kroniku bílých barbarů, kterou nazývají Bible. 

Více než polovina našich podzemních prostor je naplněna ozdobami a klenoty z chrámů našich opuštěných měst. Nástroje a spisy německých vojáků, kteří k nám přišli v roce 12,422 (1941) mají výhradní místo. Dali nám jejich oblečení, zbraně a znak jejich země, černý kříž na bílé látce. Připomíná ohnivá kola, která naše děti kutálejí z kopců v době slunovratu. Náším vlastním znakem je červené slunce, stoupající z hlubin modrého moře, a pochází z dob našich praotců.

Nejdůležitějším svědectvím spojenectví mezi německými vojáky a Ugha Mongulala je dohoda mezi těmito dvěma národy. Je sepsána v písmu našich praotců i v písmu bílých barbarů a podepsal ji náš princ a vůdci německých vojáků. Krom dokladů věcí minulých máme v podzemí uloženy i předměty denní potřeby, jako jsou hliněné hrnce, klenoty a hudební nástroje. Máme mnoho typů fléten z jaguářích kostí a z pálené hlíny, dřevěná chrastítka a bubny z dutých kmenů, potažených tapíří kůží. Paličky pak mají konce potažené kaučukem. Během pohřebních ceremonií ve Velikém Chrámu Slunce používáme veliké rohy z lastur, jež vyluzují temné a žalostné tóny, a doprovázejí lidského ducha na cestě do druhého života.

Největší poklad mého lidu, Akakorská kronika, je uložena v chodbě vyložené zlatem, spojující Veliký Chrám Slunce s podzemním obydlím. Její první část, jež pojednává o době od odchodu bohů do konce období krve, je psána na zvířecích kůžích. Od dob Lhasy však používali naši kněží pergamen. Místnost s kronikou střeží vybraní válečníci, zodpovědní za svědectví minulosti mého lidu. Až se k nám zase znovu vrátí, můžeme bohům doložit naši věrnost svou kronikou.

Vůdce bílých barbarů v Akakoru

Můj lid vždy věděl jak uchovat tajemství Akakoru. Po dvanáct tisíc let historie vyvolených rodů se do našeho města dostalo jen velmi málo cizinců. Za Lhasy, výsostného syna bohů, navštívili naši říši Samonovi vyslanci. O tři tisíce let později s námi Inkové jednali o válce a míru. Ve dvanáctém tisíciletí přišli na naše východní pobřeží Gótové a pak přišli bílí barbaři. Klan vyvolených se vzdal podstatné části své veliké říše jen za účelem uchování tajemství Akakoru. Pár našich nepřátel, kteří se do našeho města bohů dostali, jsme navždy vyhostili do zlatých a stříbrných dolů. Pouze několik sběračů bílého kaučuku jsme zabili z rozkazu nejvyšší rady. Pronikli až k městu v roce 12,408 (1927). Jejich vůdce si říkal Jacob a byl mužem, jenž uctíval znamení kříže. Naši kněží chtěli vědět, jaký to bůh se za tímto znamením skrývá, svolali zasedání celého národa a před očima všech vyvolených služebníků s ním otevřeli diskusi, jak je psáno v kronice v poctivých slovech a jasném písmu:

A Jacob před zraky rady nejvyšší předstoupil, by v obranu svou a lidí svých řeč svou vedl. Však lidí před sebou vida, jež sám zabít poručil, pocit podivný jistotu jeho překonal, lidí jak on sám bílých, avšak tváří poctivých. I pot čela jeho štědře zahrnul a krev do tváře stoupla jeho zrudlé, ústa vyschnula mu žízní a zbraním svým rukám jeho nechal upustiti na zem. V zoufalství pak horečnatém k bohu svému modliti se jal a o zákoně lidu jeho promluvil: “Jest lépe divochů pozabíjeti, nežli v životě je ponechat, an jak zvěř divá v lesích žijí a tak i chovají se.Toť příkazem mým jest, jehož ctíti musím, toť způsobem jest, jímž jednati mi uloženo bylo.”

I promluvil Magus, kněz nejvyšší to klanu: “Slovo tvé, o lidu mém, slovem muže jest, jenž sám se k bohu řadí, jenž v domění své mysli poblouděné tvrdošíjně tkví, že o životě a smrti druhých on rozhodovat práva má. Víš-li však, cizinče, že život skutečný za hrob sahá? Víš-li ty, že bytí tvé a bytí naše před životem tímto, bylo-li nám dáno všem, i po skonání těl našich dále žíti budeme? Že cizí jsou pocity přechodné lidu mému, že poznáme ni štěstí, ni žalu, že ni chlad, ni teplo, významu pro nás má? Že sami pocitů oproštěni těch pomíjivých, skutečně svobodnými jsme? Jen tomu, jemuž pravda tato odhalena jest, o významu života skutečného našeho a smrti naší, do bytí druhého vstoupiti dovoleno jest. Podstata naše, jež v těle tomto tkví, ni času, ni prostoru podléhá a zničiti ji nelze, neb nezničitelnou jest a smrti a zrodu známo jí není. Zbraň nijaká dotknouti se jí může, ni oheň spáliti ji, ni voda utopiti. Však tobě smrtí skončí vše.”

“Řekni mi tedy kněží,” Jacob děl, “dle čeho lid tvůj žije, jak zákonů bohů vašich naplní?”

I promluvil Magus slova tato: “Dvé cest k cíli vede tomu, a vědění a skutek jimi jsou, neb vědění dosáhnouti jen skutky správnými lze a osudu svého naleznout bez moudrosti nelze. Úkolem nejvyšším lidu mého, sloužiti společenství svému jest, a zášť a chamtivost největším jsou mu nepřítelem.”

I rozlítil se Jacob nad slovem Magusovým a slovy hněvu, z hlubin srdce svého, bezcitného, odpovědi dal: “I kdyby státi mělo se, že mne zabijete, vám samotným nadále žít se nepoštěstí, neb lid můj jak mravenec početný jest a jak mravenci se chová, on neporazitelný jest tvůrčí silou svou a protivenství nižádného vystojí.”  

I hořkostí převelikou řeč Jacobova srdce lidí naplnila a šepot protestu nad hlavami jejich zašuměl. I povstal Magus, kněží nejvyšší, ze stolice své ctihodné, by pravdu poslední děl a své slovo konečné: “Kdo k ničemu nelne a bohů nástrojem být odmítá, člověkem celým není, neb ubohý jest a jak v lese zvíře raněné zatraceným jest. Ty, barbare bílý, víry v sobě nechováš a bohů našich vůli popíráš, však ni boha svého, ni zákonů jeho, ni slov svých vlastních ctíš. Budiž! Rukou naší zemřeš a tak i průvodci tvoji cesty své konce naleznou.

Tak tento záznam uzavírá spor nejvyššího kněze Maguse a Jacoba. Hledači bílé mízy gumovníku byli zabiti a Akakor zdvojnásobil své hlídky na řekách.

A Ugha Mongulala dál čekaly na návrat bohů. Doba, kdy se objevili němečtí vojáci, vysvětlená ve čtvrté knize, vystavila můj lid těm nejtěžším zkouškám. Poslední z připojených kmenů nám vypověděly svou poslušnost a klanu nezbylo než prchnout do podzemních měst. Ze všeho co jsme kdy měli nám zbyl už jen odkaz bohů a ten nám bílí barbaři vzít nemohou, neboť se odráží v každém stromu, v každé květině a každém stvolu trávy, v moři, nebi a ve mracích. Bohové podávají ruku všem lidem bez rozdílu a nevěří, že jedni by měli být nadřazeni druhým, či říct: “Já stojím na slunci a ty patříš do stínu.” Dle jejich odkazu by měli stát všichni na výsluní, ačkoliv my jsme nyní nuceni se schovávat ve stínu hor. Vše se opakuje. Nepomine nic, aby to nemohlo opět začít. Vše se již stalo, vítězství i porážka, moc i slabosti. Příroda se od nepaměti opakuje, jen odkaz bohů je věčný.